Saint Bleu, CZ

PRODÁVÁME KOŤÁTKA POUZE S RODOKMENEM!

Nyní několik slov o charakteru tohoto plemene pocházejících z vlastní zkušenosti.... 

O Ruské modré kočce se říká, že je dobrým společníkem pro člověka, který má opravdu rád kočky.
Vyznačuje se tím, že má mnoho neporušených přirozených instinktů kočky. Je hravá, zvědavá, ale i opatrná a velmi inteligentní. Kočky jsou dobré matky, které se starají o svá koťata dokonale. Ruská modrá kočka má velmi blízký vztah s jedním nebo dvěma členy své lidské rodiny, vyžaduje od nich oddanost, kterou také sama nabízí. Dále vyžaduje hodně pozornosti a lásky, a když za Vámi přijde a chce se pomazlit, musíte ji přijmout na svůj klín a věnovat se jí, neboť se těžko vyrovnává s odmítnutím, a pak se stáhne často do ústraní, než ji přejde trucování. 

Uznává jen své členy rodiny, a když přijde někdo na návštěvu, drží se raději zpátky, dokud si hosta nejprve neprohlédne a nezjistí, že mu může důvěřovat. Tohoto člověka si pak kočka zapamatuje a při další návštěvě se mu jde již ukázat. 

Ruská modrá kočka není agresivní vůči lidem, pokud je zvyklá na děti v rodině, je trpělivá a ráda si s nimi hraje. Je to kočka, které můžete věřit a nikdy Vás nezklame. 

Toto plemeno je velice vhodné i do bytu.  

Jak jsme se dostali k chovu Ruských modrých koček.....

Začalo to obyčejnou černou kočičkou Viky, kterou jsme si vzali na inzerát, bylo jí asi tak 6 týdnů. Bohužel pár dní po přivezení domů měla něco jako zápal plic, nebyla vůbec očkovaná a snad ani odčervená, tak jsme s ní hned vyrazili na veterinu, kam jsme pravidelně dojížděli na aplikaci ATB. 

Když ji poprvé veterinář uviděl, zhrozil se nad jejím stavem, že jsme prý dorazili "za minutu dvanáct". Vikynka se nakonec z toho dostala a my ji řádně naočkovali a odčervili. Také jsme ji nechali vykastrovat, aby se nevysilovala zbytečným mrouskáním.
Byla to moc hodná kočka, pobývala jen doma, protože jsme ještě tehdy bydleli v bytě. Pak jsme se přestěhovali do domku se zahradou a Vikynka dostala možnost chodit ven. To se jí samozřejmě zalíbilo, a tak domů chodila jen občas.
Jedno léto začala dost línat a přestávala jíst. Nahmatala jsem jí na bříšku obrovský nádor, to jí byly asi 4 roky. Za pár dní poté už se domů nevrátila vůbec. Říkala jsem si, že se aspoň už netrápí.
Kočička nám moc chyběla. Zkoušeli jsme si pořizovat další venkovní kočičky, ale buď nám je přejelo auto, nebo se zatoulaly.
Tak jsme si řekli, že nejlepší je mít kočičku jen doma. Také by byla čistá a mohla by klidně i do postele bez obav, že to tam ušpiní, nebo něco donese z venku, už kvůli dětem. Tak jsem začala hledat na internetu a našla jsem tam inzerát Ruské modré kočky bez PP.
Tenkrát mi to bylo jedno, myslela jsem, že na nějakých papírech nezáleží. O tomto plemenu jsem věděla už dříve, jen jsem nevěděla, jak se jmenuje, a také jsem nevěděla, že Britská a Ruská modrá kočka jsou rozdílné. Ale jak jsem viděla obrázky štíhlé sametové krásky se zelenýma očima, tak jsem věděla, že je to právě ona, kterou bych chtěla mít doma.
A tak jsme vyrazili do Prahy pro Ruskou krásku. Majitelka mé budoucí kočičky mi ukázala maminku, byla to ta kráska se zelenýma očima. Bylo mi řečeno, že koťátka mají za tatínka plemeno Ragdolla, proto mezi modrými koťátky byla i koťátka bílá. Maminka byla Ruská modrá kočka bez PP, ale po rodičích s PP. Vzala jsem si modrou kočičku a jela jsem šťastně domů. Dala jsem jí jméno Gabi.
Gabi byla velice hodná a přítulná. Pořád jsem čekala, že se jí zbarví oči do zelena, ale barva oka byla spíše hnědo-rezavá. Byla pořád doma, nepouštěli jsem ji ven, ale jakmile uviděla někde pootevřené dveře, hned se protáhla ven. Naštěstí jsme si toho vždycky všimli včas. Jak rostla, začala se jí měnit povaha. Najednou už to nebyla ta milá a hodná kočička, ale začala být nevrlá, dokonce i na nás občas prskla, když jsme ji pohladili. Začala jsem přemýšlet, kde se stala chyba, když všude psali, že Ruská modrá kočka je oddaná a hodná. Pak jsem teprve pochopila, jak je důležité mít čistokrevnou kočičku s rodokmenem, když chci, aby měla zachované všechny znaky plemene.
Tak jsme koupili čistokrevnou Rusku s rodokmenem jménem Holly. Byl to opravdu rozdíl. Měly úplně jiné povahy, stavbu těla, i oči. Gabi byla čímdál víc nepřátelská, několikrát se dokonce po nás i ohnala zuby. Holly byla miloučká a mazlivá.
Byli jsme z tohoto plemene úplně unešeni, tak jsme se rozhodli, že si pořídíme i kocourka. Chovatelka od Holly nám zprostředkovala dovoz kocourka z Polska jménem Gibson. Holly a Gibson (Gibi) si padli do oka a byli nerozluční. Chodili spolu papat i spát. Byli oba moc hodní a přítulní. Gabi na ně jen prskala a vrčela.
Jednou na čarodějnice jsme se vraceli ze zahrady po tmě domů a nevšimli jsme si, že nám Gabi proklouzla mezi nohama. Zjistili jsme to až po několika hodinách, kdy jsme marně po ní venku pátrali. Byli jsme si téměř jisti, že bez péče někoho druhého nemohla přežít.
Ti dva Rusáčci, co nám doma zůstali, byli úžasní. Toužili jsme po koťátkách, ale Gibi ještě nebyl dospělý, tak jsme čekali, až bude moct nakrývat.
Mezitím se mi naskytla příležitost pořídit si další Ruskou kočičku jménem Angie a o dva měsíce později i kočičku jménem Baboo. Obě krásně zapadly do naší smečky a postupně měly už všechny holky koťátka. 
No, a že jsem měla Rusek málo, tak jsem ještě pořídila čtvrtou krásku z Polska jménem Polina. Tinuška, Cecilka, Kira, Lara a Zoe jsou naše odchovy. Kocourek Thorin je dovezený z Německa a kocourek Zhenya pochází z Moskvy.

Náš milovaný Giboušek, Polinka, Holly a Angie nás už navždy opustili....moc nám chybí....

A takhle to nějak všechno bylo....Jo, a ještě se musím vrátit ke Gabi! Za rok po jejím útěku jsem ji viděla v zahradě u domu kousek od našeho. Vypadala spokojeně, je vidět, že se o ni někdo stará. Když jsem se k ní ale přiblížila, utekla.